Optický záznam

Z PanWiki

Optický záznam se objevil v kinematografii v souvislosti se zaváděním zvukového filmu. Původní němé filmy byly doprovázeny živou hudební produkcí (malý orchestr nebo jen klavír), která operativně reagovala na dění na filmovém plátně. Dialogy a další komentáře obstaral přímo film formou titulků. Později se objevila snaha využít pro zvukový doprovod filmu gramofonu. Výsledky však nebyly pro nesynchronnost a špatnou kvalitu reprodukce dobré a tento způsob se příliš neuplatnil.

Jedinou cestou tedy bylo umístit zvukový záznam přijatelné kvality přímo na filmový pás. První zvukový záznam na filmovém pásu byl hustotní, kdy hustota zčernání (denzita) vyvolané emulze byla přímo úměrná okamžité hodnotě zvukového signálu. Při snímání byl tento záznam prosvěcován žárovkou a procházející světlo bylo snímáno fotonkou. Výstupní proud fotonky odpovídal procházejícímu světlu, které záviselo na zčernáni snímaného místa záznamu, a byl tedy úměrný zaznamenávanému zvukovému signálu. Praktické problémy, které se vyskytly v souvislosti s nestandardní gradací pozitivní kopie, způsobovaly značné zkreslení při reprodukci takového záznamu. Snahou dalšího vývoje tedy bylo nahradit hustotu zčernání nějakým jiným záznamem, jehož propustnost je úměrná okamžité hodnotě zvukového signálu. Postupně se objevily dva systémy, které se významné uplatnily ve filmové praxi. První z nich je kvazihustotní (nazývaný běžné hustotní), kde je propustnost zvukové stopy závislá na hustotě příčných kontrastních čárek ve zvukové stopě. Hustota čárek je pak závislá na okamžité hodnotě zvukového signálu, stejně jako tomu bylo u původního hustotního záznamu. Druhý systém je plochový, kde část plochy stopy je bílá a část černá. Propustnost pak závisí na poměru těchto dvou ploch. V obou uvedených případech je propustnost stopy úměrná okamžité hodnotě zvukového signálu. V obou případech je základem velmi kontrastní zvukový negativ, který zajistí kontrastní zvukovou stopu i na pozitivu. Při pohybu filmu se oba záznamy chovají jako původní hustotní záznam. Výstupní signál fotonky je vždy úměrný okamžité hodnotě zvukového signálu. Jinými slovy fotonka dodává zaznamenaný zvukový signál.

Hustotní záznam se významné uplatnil v období do roku I950, později převládl záznam plochový. Ten nabýval v průběhu let různých podob. Mluvíme pak o záznamu jednostranném, dvoustranném (zde je záznam symetrický od středu stopy) nebo víceřádkovém (několik dvoustranných záznamů vedle sebe). Dnes je v oblasti monofonních záznamů standardní jednořádkový dvoustranný záznam.

V současné době je většina distribučních filmových kopií vybavena některým moderním zvukovým záznamem, který umožňuje ve vhodně vybavených kinech poskytnout divákovi prostorový zvukový doprovod filmového díla.