Ambiofonní zvuk

Z PanWiki

Snaha poskytnout divákům v kině prostorovou reprodukci zvuku se objevila již v 50. letech minulého století v souvislosti s užitím širokoúhlého formátu Cinemascop na tilmu 35 mm. Optický záznam zvuku nebyl v té době na takové úrovni, aby tuto možnost poskytl. Pozornost se proto obrátila k magnetickému záznamu. Distribuční kopie filmového pásu byly doplněny čtyřmi nanesenými feromagnetickými vrstvami po obou stranách perforačních otvoru. Na třech stopách byly zaznamenány signály pro levý, střední a pravý kanál, které byly reprodukovány za projekční plochou, čtvrtá stopa nesla signál efektového kanálu pro zadní nebo postranní reproduktory. Podobný systém byl použit i u formátu Todd-AO na filmovém pásu o šířce 70mm. Zde bylo celkem šest magnetických stop. Signály z pěti z nich byly reprodukovány za projekční plochou a šestá opět nesla signál efektového kanálu. Nevýhodou obou uvedených systému byla finanční a technologická náročnost výroby distribučních kopií a v neposlední řadě také malá mechanická odolnost feromagnetických vrstev nanesených na filmové podložce. Dnes se již tohoto způsobu záznamu zvuku ve filmové technologii neužívá. V průběhu posledních desetiletí se objevilo několik dalších systému pro záznam a reprodukci vícekanálového zvuku ve filmové praxi, které jsou založeny na optickém záznamu přímo na filmovém pásu nebo separátním kompaktním disku. Jednotlivé systémy si následně ve zkratce budeme charakterizovat.

Zvukový optický záznam na filmovém pásu

Výroba distribučních kopií je nákladnou záležitostí a protože je třeba tyto kopie využívat v maximální míře v různých kinech, jejichž vybavení zvukovou aparaturou se výrazně liší. Z uvedeného důvodu jsou na tyto kopie kopírovány veškeré zvukové stopy všech shora uvedených systémů. To umožňuje jejich použití v celé škále od monofonní reprodukce analogového optického záznamu až po vícekanálové digitální systémy.